K prameni řeky Cetiny
vytvořil: Roman A. Masaryk
Chorvatská řeka Cetina dává mimo jiné balenou pitnou vodu, elektřinu a zábavu, než se u Omiše vlije do Jadranu. My se ale podíváme na její opačný konec, do vesničky Cetina, kde pramení. A není to ledajaký čůrek mezi kamínky…
Izvor Cetine naopak vyvěrá z pořádné díry ve skále. Patří totiž ke krasovým ponorným řekám, které vznikají v krasových jeskynních komplexech a v místě, kde vyvěrají na povrch mají zpravidla už slušný průtok. Typickým příkladem krasové řeky u nás je Punkva. Český (hrozný) název takového vyústění je vyvěračka, shodněme se raději na vědečtějším, kterým je krasový pramen.
Ale dost už technikálií. Cetina stojí za vidění a nejen to. Ti odvážnější se v prameni koupou. Na povrchu je to úžasně čistá voda, jen, pravda, poněkud studená. Není žádným tajemstvím, že voda od určité hloubky má teplotu čtyři stupně, Cetinu nevyjímaje, a vzhledem k jejímu průtoku nemá šanci se ohřát. Když jsme byli u pramene my, bylo v Chorvatsku zrovna 40 stupňů a Cetině to nepomohlo ani zbla.
O průtoku ostatně svědčí i to, že už nějakých 10 kilometrů dolů po toku mohlo být vytvořeno umělé jezero Peruča, které obsahuje půl miliardy kubíků vody, je dlouhé 18 kilometrů a je využíváno zejména k rekreaci, rybolovu (údajně nelegálně), tréningům veslařů, ale samozřejmě je to především obrovský rezervoár vody pro vodní elektrárnu. Když je opravdu velké sucho, objeví se zatopený klášter. Naposledy to bylo v roce 2003.
Vesnice duchů
Válka v Jugoslávii se podepsala na okolí Cetiny velmi osobitým způsobem. Vytvořila mnoho vesnic duchů, obcí, které jsou zcela nebo částečně opuštěné, plné polorozbořených staveb. Zeptáte-li se Chorvatů, řeknou vám, že po rozdělení Jugoslávie Srbové zkrátka odešli domů do Srbska. Srbský pohled se výrazně liší...
Příběh je totiž složitější a pohádka o dobrovolném odchodu do srdce volající vlasti není pravdivá. Chorvatsko totiž v roce 1991 vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii. To se pochopitelně nelíbilo Srbům, kteří žili v místě tzv. vojenské hranice, pásmu na rozhraní současných srbsko-chorvatských hranic. A protože Balkánci jsou horké hlavy, několik měsíců se vzájemně vojensky napadali ve snaze uhájit každá strana svou pravdu. Mezinárodní tlak nakonec zajistil relativní příměří, které ovšem po několik let jedna či druhá strana střídavě porušovala. Srbové žijící v této oblasti vyhlásili republiku Srbská krajina, což pro změnu nevonělo Chorvatům. V roce 1995 v nich bouchly saze a pod názvem “Operace Bouře” předvedli Sudety - téměř dvě stovky tisíc Srbů vyhnali, často bez jakéhokoli varování a možnosti vzít si alespoň osobní věci, vyrabovali či vypálili stovky srbských objektů, některé obyvatele pobili.
Srbské domy od té doby chátrají. Některé zůstaly nedostavěné. Chorvat si nikdy nevezme dům po Srbovi a dávno znovu usazený Srb se nikdy nevrátí do domu, z něhož byl vyhnán (a z něhož často nic nezbylo). Nyní po téměř 25 letech jsou stále některé objekty neobydleny, nemají střechy, rozpadají se. V některých obcích se jedná o výjimku, v jiných je naopak neobvyklý obydlený dům. Při jízdě touto krajinou jsme našli i vesničky, které jsou prázdné zcela. Příznivci urbexu, tedy prozkoumávání opuštěných objektů, mají v oblasti stovky a stovky příležitostí od rodinných domů až po továrny.
V samotné Cetině se nachází také několik staveb podobného druhu. A také kostel Svaté spásy (Crkva sv. Spasa), který svádí k emocím vůči Chorvatům, kteří se neštítí zničit i kostel, jen proto, že je srbský. Tady je třeba se jich zastat - ačkoli je jistý spor o rok, kdy byl kostel zničen, učinili tak Turci už v roce 1492 (nebo 1512). Až uvidíte velikost obce Cetina, pochopíte, proč nikdo neměl potřebu jej opravit, ačkoli je to velmi unikátní kostel - je to totiž jediný předschizmatický kostel v Chorvatsku (o velkém schizmatu je možné se dočíst jinde, ale stručně vyústilo k rozdělení církve na západní katolickou a východní pravoslavnou).
Fotografie s pruhem pocházejí z kamery.